2. díl řady Normalizované životy

Příběhy vojáků, veksláků, sportovců, ekologů i učitelů a studentů, na které se zapomnělo či zapomenout mělo.

Život za normalizace nebyl idylický. A idylické nebyly ani životní příběhy těch, kdo se normalizování bránili, a dokonce ani oněch aktivních normalizátorů. Režim usiloval především o to, aby každý pocítil sociální jistoty, ale zároveň aby ani na chvíli nezakusil pocit svobodného občanství. Druhá kniha, která vznikla podle cyklu ČT Příběhy 20. století, opět popisuje mnohdy dramatický život v době husákovské normalizace.

Mezi nejoblíbenější knížky patří toho času všemožné „vzpomínkomaty“ a retro návraty do minulých desetiletí, zejména do šedesátých let, a právě do období normalizace, v němž mnoho z nás prožilo dětství či mládí, případně i část aktivního věku. Pod oparem nostalgie se tak jeví tato doba téměř idylicky. Je to přirozené, každý má nárok na příjemné životní vzpomínky, které jsou s dobou přirozeně spojeny. Ovšem fakt, že normalizační režim – velmi úspěšně – usiloval především o to, aby každý pocítil trochu sociálních jistot, ale zároveň aby ani na chvíli nezakusil pocit svobodného občanství, je nepopiratelný. Sebevědomá společnost představovala pro normalizátory největší nebezpečí a podstatou „normalizování“ bylo právě občana uzavřeného do svého ryze soukromého života, ochotného veřejně lhát, ignorovat nešvary a nespravedlnosti a zcela rezignujícího na věci veřejné.

NORMALIZOVANÉ ŽIVOTY nebyly idylické. A idylické nebyly ani životní příběhy těch, kdo se normalizování bránili, ale ani oněch aktivních normalizátorů a jejich pomahačů či pasivních přihlížejících. To je zcela nepopiratelné a právě o tom bychom měli v souvislosti s návraty do moderní minulosti měli číst.